Brdská stezka

22.04.2017

Tak...a je to tady, můj první ultramaraton. Nebyl to čistý trail, tak jak bych si představoval, ale vzhledem k tomu, že byl závod skoro za barákem, šel jsem do něj. Čás trati jsem si proběhl 2 týdny před závodem a vzhledem k tomu, že byla skoro celá po asfaltu a v menší míře po zpevněných a lesních cestách, padla volba na silničky Adidas Supernova Boost. V době startu padal lehký déšť a bylo 7°C což na tričko a kraťasy úplně nebylo. Bral jsem tedy dlouhé nohavice, triko s dlouhým rukávem a lekhou větrovku. Na kalhoty přišpendlil úžasné retro číslo 52 a šel na start. V 8:00h závod odstartoval.

Parádní retro hokejová čísla
Parádní retro hokejová čísla

Po startu běžíme okrajem Mníšku směrem na Řitku, kde nás čeká první stoupání lesní stezkou. Vše jde podle plánu, možná trochu rychleji, ale když se mi běží tak dobře, neřeším to. Výběh na kopec, první občerstvovačka, kterou jen obíhám a pokračuji dál k další, která je na rozcestí Na Soudném na 15 km. Tady už zastavuji, lehké občerstvení, ovoce, čokoláda, kola a mažu dál. Přibližně do 30 km se mi běželo dobře. Na 32 km však přišla menší krize, která byla nejspíš zapříčiněna nedostatkem regenerace po závodu Ještěd SkyRace, který jsem běžel o týden dříve. Plahočil jsem se 4 km do kopce až na občerstvovačku na Knížecí Studánce. Tam jsem do sebe nalil kelímek čaje, doplnil energii a pokračoval dál. Tou dobou začal výrazně sílt déšt a byla mi čím dál větší zima, a i když jsem předchozí krizi zažehnal, začala si hlava dělat nároky na odstoupení a hledala důvody proč se zastavit. Až na rozcestí Voznice, kousek od stejnojmené obce to celkem šlo, ale právě v tomto místě se závod "lámal". Na rozcestí se ke mně připojila kamarádka Lenka, kterou jsem před závodem požádal o podporu, právě aby mi pomohla v případě, že se vše nebude vyvíjet jak má. Na posledních 15 km se vydáváme společně. Díky povídání se černé myšlenky na odstoupení ze závodu nevtírají tolik na mysl, ale i tak cítím vyčerpání, výrazný chlad a ztuhlost celého těla. Po proběhnutí další občerstvovačky na dalším rozcestí Chouzavá pokračujeme přes les do Kytína. Za Kytínem nás, ale hlavně mně čeká poslední výraznější stoupání. Z Kytína na rozcestí Na Rovinách je to asi 1,2 km do kopečka a já cítím, že veškerá síla už tělo opustila. Pod kopcem mi Lenka vytahuje z batohu gel, kopnu ho do sebe a pokračujeme dál. Stále však cítím silnou únavu a vyčerpání. Vím, že chvilku trvá, než začne gel fungovat a když Lenka vidí, že jsem sotva schopný zvedat nohy, chytne mně za bágl a smykem vytáhne až na vrchol kopce. 

Poslední občerstvovačka a pak z kopečka do Stříbrné Lhoty a dál přes Mníšek až do cíle na školní hřiště. Právě na vrcholu kopce cítím malé "z mrtvých vstání", posledních 6 km už musím dát. Přestávám reagovat na cokoliv co Lenka řekne, a s tupým pohledem běžím v konstatntním tempu vstříc cíli. Na posledním mírném stoupáníke hřišti ještě lehce přidávám, předbíhám dva závodníky a naprosto vyčerpaný vbíhám na tartanový koberec oválu školy, kde protínám cílovou čáru v čase 5:40'23. Celková vzdálenost byla 50,59 km s převýšením 1005m+.

Únava a vyčerpání je obrovské, ale radost z dokončení prvního "ultra" vše mnohonásobně převyšuje. Doposud byla nejdelší distance v tréninku 32 km. Nikdy jsem neběžel klasický maraton a rovnou skočil do ultra. Bez ohlednu na další nasbírané zkušenosti vím jedno...bylo to naposledy, co jsem běžel tolik kilometrů po asfaltu. 

Trénuji v přírodě, v lesích, na horách, běhám po stezkách kopečky nahoru a dolů, protože to všechno mi dělá při běhu radost. Takhle chci běhat, svobodně, bez svíravého pocitu domů v ulicích měst, rozpáleného asfaltu a závodů, kdy pořadatel hledí více na výdělek, než na samotný běh. Po dokončení Brdské stezky jsem se zařekl, že už nikdy po asfaltu nepoběžím trať delší jak půlmaraton a to budu hledat ještě hodně dobrý důvod, proč běžet.

Velké poděkování patří Lence za její podporu. Nebýt jí, tak jsem s největší pravděpodobností závod v Kytíně pod kopcem vzdal. Díky Lenko 🤝