KTRC Krkonoše SkyMarathon

06.08.2016

Konečně pořádná akce se spoutou kamarádů 🙂. S partou nadšenců se vydáváme do Špindlerova Mlýna kde se ve Ski areálu Svatý Petr koná jeden z řady závodu KTRC, konkrétně Kilpi Trail Running Cup Krkonoše SkyMarathon 2016, závod s délkou 50 a 22 km. Na závod jsem se moc těšil, protože to byl můj první na horách 🙂.

...večeře na Hromovce.
...večeře na Hromovce.

Do Krkonoš přijíždíme o den dříve. Všichni jsme ubytovaní na hotelu Hromovka, necelé dva kilometry od místa startu. Stačí jen seběhnout kopec 😉. Před příjezdem na Hromovku jsme napsali na FB profil závodu oznámení, že kdo jde na závod, ať za námi večer přijde. Večer se všichni scházíme u večeře. Dorazí další dvě závodnice a Tomáš Zahálka, který je také ubytovaný na hotelu. Tomáš jak jinak než bos a v kiltu. Horečně diskutujeme o nadcházejícím dni a závodu samotném, o svých plánech, výzvách a cílech. Kolem desáté se pomalu rozcházíme a jdeme spát. Na závod se tak těším, že nemůžu ani pořádně usnout. Ráno, hodinu před budíčkem se probouzím a jdou se podívat před hotel. Rozednívá se a přímo na stráni před hotelem se pasou srnky. Mírná mlha, a lehký větřík podtrhuje dokonalost místa, kde se právě nacházím. Po půl hodině se vracím zpět do pokoje a začínám s přípravou na závod. V půl sedmé scházím do restaurace, kde máme všichni připravenou snídani. Lehce po sedmé vyrážíme na start závodu. Počasí je parádní, lehce pofukuje vítr, prostě běžecká idilka 🙂....zatím 😀.

Pěkná partička.
Pěkná partička.
...minuta před startem 😃
...minuta před startem 😃

V půl osmé jsme na místě. Proběhne nezbytné focení a pomalu se připravujeme ke staru. S malým zdržením je po osmé odstarováno. Přibližně polovina z nás volí trať 22 km, zkušenější a odvážnější běží 50 km. Pořadatel  na 13 km připravil pro závodníky možnost rozhodnout se, zda chtějí pokračovat v předem zvolené distanci nebo se chtějí rozmyslet a buď si trasu prodoloužit nebo naopak zkrátit. Já jako stále nezkušený začátečník volím trasu 22 km 🙂. První kopec mi nečiní žádné problémy a zdolávám ho s davem. Následný seběh z vrcholu Přední Planina sjezdovkou do Svatého Petra je cekem mazec, ale pořád jsem v pohodě 😉. Dostávám se zpět do prostoru cíle.

Z něj kousek po sjezdovce a následně po modré vpravo a v mírném táhlém stoupíní po vrstevnici až na sjezdovku Stoh. Kdo Stoh zná, určitě ví, jaký je to krpál, takže jak jinak, trasa vede dolů 😀. Se vší opatrností slezu sjezdovku a od běžců před sebou jen slyším "to jsem zvědavej, jak to polezeme zpátky". I když jsem tento výrok zachytil, nepřikládal jsem mu větší váhu a svým způsobem jsem si asi ani dostatečně neuvědomoval, že tím chtěl dotyčný prostě říct "zpět se jde taky tudy". 

Následují 2 km asfaltových cest ve Svatém Petru, které končí odbočkou vlevo na Starou Bucharovu cestu směrem na Kozí hřbety.  Tou dobou už přidalo sluníčko dostatečně na intenzitě a řádně prohřátý začínám opět stoupat. Po necelých třech kilometrech se na rozcestí Ubočí Kozích hřbetů na chvíli zastavuji. Trasa zde odbočuje vlevo a po Judeichově cestě se vrací zpět do Svatého Petra na začátek stoupání, které jsem právě zdolal. Chvíli odpočívám a i když mám za sebou teprve 10 km musím přiznat, že poslední výstup stál víc sil, než bych chtěl. V kopci jsem častěji zastavoval a nepravidelně dlážděná cesta po kamenných schodech mi těžce narušovala "morál" 😀. Když jsem zjistil, že omdlévat ani 🤮 nebudu, pokračoval jsem v běhu 🙂. Běh po vrstevnici s nádhernými výhledy jsem si užíval jak jen to šlo, netušíc, že druhá polovina závodu bude očistec. 

Dobíhám na 13 km, kde je občerstvovačka, beru vodu a soukám do sebe půlku banánu a v zápětí druhou a ještě kousek pomeranče. Dívám se před sebe na asfaltovou cestu, kde je na zemi vyznačeno kam vede trasa 22 km a kam 50 km. Nevím kolik závodníků se dokázalo rozhodnout přejít z 22 na 50 km dlouhou trasu, ale já byl rád, že už běžím zpět. Opět uvádím nohy do běhu a po stejných asfaltových cestách dobíhám zpět pod sjezdovku....STOH 😱...hrozný pohled!!! Slunce pálí ze všech stran, není se před ním kde schovat a já musím nahoru. Drápu se skoro půl hodiny, než vylezu na lesní cestu, která vede zpět po modré do prostoru cíle. Zážitek na který asi nikdy nezapomenu. Svým způsobem vůbec nechápu jak jsem se dostal nahoru. Z volna se začínám opět dostávat do otáček a běžím po modré zpět do prostoru startu. Nevím jak jsem se na závod připravoval nebo kam jsem se díval a jak počítal, ale žil jsem v domnění, že po krátkém seběhu sjezdovky do prostoru cíle mám závod za sebou. Sbíhám sjezdovku, dívám se na hodinky a vidím, že ukazují 20 km. V hlavě naskakuje spousta otazníků s tím, že mi to nějak nevychází. Jak se blížím k "cíli" ukazuje mi jeden z pořadatelů směrem kam mám pokračovat. V tom si uvědomuji, že běžím znovu k Pláním. Nejčernější scénář se potvrzuje a já začínám stoupat sjezdovkou nahoru. Ve vedru, nohy, hlavně stehna totálně zdevastované, že se sotva držím na nohou a před sebou mám kopec jako 🐄. Šněruju ho nahoru ze starny na starnu, abych ulevil bolavým nohám, každou chvíli zastavuji a odpočívám. Myslel jsem si, že Stoh byl nejhorší a že už nic tak úděsného si pořadatel nepřipravil. Stále se mi honily hlavou myšlenky, jak je možné, že mi nevychází kilometry, kde jsem se špatně díval nebo co špatně nastudoval. Cesta na Pláně mi trvá skoro 50 minut!!!....staršný čas. Na kopci se snažím dopočítat, kolik zbývá do konce, ale bez šance, hlava už to prostě nebere. Kilometry jen odhaduji, sahám do batohu pro jeden z bidonů, ve kterém je ještě voda a zjišťuji, že už jsem skoro na suchu. Mám sice ještě trochu vody ve vaku na zádech, ale ta je tak teplá, že se nedá pít. Po pár stech metrch, kdy se začína cesta opět svažovat potkávám dvoumetrového Poláka, který se zdá být na pokraji sil. Motá se ze strany na stranu a ve chvíli, kdy se naše pohledy střetnou mi jde naproti a už zdálky ukazuje rukama, že potřebuje napít. I přes pařící slunce má mrtvolně bílou tvář a je jasné, že na tom není úplně dobře a kolabs se může dostavit každou chvíli. Dávám mu poslední zbytek vody co mám, usrkne si té teplé z co mám na zádech a ptám se ho, zda mám zavolat záchranáře. Trochu pomateně odpovídá, že si na chvíli sedne do stínu a pak bude pomalu pokračovat do cíle. Opouštím ho tedy a pokračuji dál. 

Cesta už vede jen z kopce, ale nohy mám tak zničené, hlavně stehna, že jsem sotva schopný popoběhnout. Dobíhám pod kopec a na konci lesní cesty čeká fotograf. Úsměv ještě zvládám, ale komická fotka v závěru je jasným důkazem, že už jsem nevěděl jak mám klást nohy před sebe abych eliminoval bolest na co nejmenší možnou míru. Posledních pár stovek metrů a po pěti hodinách a šesti minutách dobíhám totálně zničený do cíle. Mé kroky vedou do stanu s občerstvením, kde do sebe láduju jeden studený meloun za druhým a následně padám vyčerpáním do trávy. Podle mých hodinek byla nakonec délka závodu lehce přes 25 km, což mi potvrdilo i pár dalších běžců kteří běželi tuto trasu. Hodinky také ukazují hodnotu 1688 nastoupaných výškových metrů.

...absolutně vyčerpaný dobíhám do cíle.
...absolutně vyčerpaný dobíhám do cíle.

První myšlenkou po doběhu bylo, že tohle už nechci nikdy zažít. Taková bolest a únava, takové vyčerpání, totálně hadrové tělo a gumové nohy. To byl výsledek mého prvního běhu v horském prostředí. V cíli jsem byl ještě další dvě hodiny a čekal ne postupně dobíhající kamarády z dlouhé trasy. Z krátké jsem byl já v cíli z kamarádů poslední. Po doběhu všech jsem se rozloučil, nevím jak, ale vyškábal jsme se k hotelu, sedl do auta rozjel se domů. 

Myslím, že není třeba výčtu všech ponaučení, která jsem si z tohoto závodu odnesl. Nedokážu si představit, že bych se vydal na 50 km trasu, jestli bych ji vůbec zdolal a když, tak v jakém stavu bych dokončil. Do závodu v Krkonoších jsem uběhl pár tréninků s distancí atakující hranici 30 km, ale jejich profil, nebyl rozhodně tak náročný. Závod mi jasně ukázal, že je ještě stále hodně věcí, které se musím naučit, abych závody a vůbec běh v náročnějších podmínkách zvládal.