Libouchecký ultramaraton

Libouchecký ultramaraton...první "wostrej" start v ultra trailu. Z nabízených distancí jsem si pro svůj druhý ultra závod vybral opět vzdálenost 55 km s avizovaným převýšením 1516m. Na Libouchec jsem se moc těšil, protože už se jednalo o opravdu poctivý trail. Vzhledem k poslední akci na Brdské stezce jsem celkem dost řešil počasí a celý týden před závodem den co den sledoval předpověď. Ta se zdála být pro závod přijatelná něco kolem 20°C až 22°C. O tom, jak to nakonec s počasím dopadlo až později.

Den před závodem jsem se ubytoval v Ústí nad Labem. V sobotu 27.5.2017 ráno vstávačka v 8:00 hod. K snídani osvědčená ovesná brusinková kaše, trocha chia semínek, malý banán, kafe a čistá voda. Po snídani se už oblékám do běžeckého, vše ostatní nahážu do tašky a vyrážím na start. Venku zjišťuji, že je krásný slunný den a pohledem na telefon kontroluji aktuální teplotu v Ústí. Je 8:45 hod a teplota v tuto dobu atakuje 20°C. Po příjezdu do Libouchce parkuji v bezprostřední blízkosti startu závodu a jdu si vyzvednout startovní balíček. Při registraci si kupuji triko s logem závodu, ujišťuji se, že nedošlo ke změnám v trase a v registračním stanu čekám na rozpravu před závodem. Potkáváme se s kamarádem Filipem, který dorazil ráno rovnou z domova. Prohodíme pár slov o tom, kdo je jak připravený, jaká je taktika a po rozpravě se už chystáme na místním fotbalovém hřišti ke startu. V 10:00 hod je odstartováno.

Po startu probíháme Libouchcem a v zápětí nás čeká první stoupání. Držím se v druhé větší skupince společně s Filipem. První bufet je na 7,5 km na okraji obce Chvojno. Zastavuji, hodím do sebe kelímek koly, půlku pomeranče a z batohu vytahuji druhý díl kšiltovky, který kryje boky tváří a zátylek. Oplachuji se ještě studenou vodou obličej a ve stále se stupňujícím vedru pokračuji dál na první kontrolu, která je n rozhledně Erbenka.

Na 12 km se jde do celkem prudkého kopce, který všask není dlouhý, přehoupnu se přes vrchol a sbíhám k silnici spojující obce Chuderov a Sovolusky. Je kolem poledne a spalující vedro je opravdu pekelné. Jdu krátkým stoupáním a z jeho vrcholu už je vidět rozhledna Erbenka, ještě kilometr a jsem na první kontrole. Potkávám Filipa, který už běží zpět do Libouchce na hřiště, kde je druhé kontrolní stanoviště. Oba dáváme palec nahoru na znamení, že je vše ok a pokračujeme.

Na Erbence zastavuji, beru opět vychlazenou kolu, meloun a pomeranč. K mání jsou ještě parádní domácí koláčky, ale v tom vedru na ně nemá vůbec chuť. Chvíli stojím ve stínu rozhledny, pak se máčím v kyblíku studené vody, vykoupu v něm i čepici, plácnu si ji na rozpálenou hlavu a vydávám se zpět do Libouchce.

Blíží se 20 km a čím dál víc vnímám, jak mi s každým krokem slunce zasahuje jednu ránu za druhou, jak zpomaluji, až se dostávám do stavu, že po doběhnutí na další kontrolu, která je v prostoru startu a cíle ze závodu odstoupím. Vzpomínám na závod v Brdech, kde to bylo podobné a tak se snažím odvést myšlenky jinam a pokračuji dál. Opět občerstvovačka Chvojno, kola, pomeranč, gel. Čepice do kýble a mažu dál. 32 km a jsem zase v Libouchci na hřišti.

Čip do čtečky, u stolu s jídlem a pitím opět to stejné menu a jdu si sednout do stínu v zázemí. Sedím, piju, jím a hlavou se mi honí myšlenky na ukončení závodu. Stejná situace jako na jaře v Brdech. V duchu si říkám, že přece nemůžu vstát, jít k registračnímu stanu a říct, že končím, hrozná představa! Vím, kolik mi ještě zbývá, ale mám pocit, že prostě nevím, kolik je 25 km. Asi po deseti minutách černých myšlenek se zvedám a vyrážím do druhé poloviny závodu na Děčínský Sněžník.

Za stále úpornějšího vedra podruhé opouštím Libouchec. "Proběhnu" krátký úsek lesem a blížím se k Ptačímu rybníku, ten obíhám a začínám opět stoupat. Už na úpatí kopce začínám opět pociťovat vyčerpání z úmorného vedra, které jsem při takovém běhu ještě nezažil. Vyplazím se asi do půlky a během následujících několika minut přecházím do stavu, kdy mi začíná být opravdu zle. Zastavuji a sedám pod stromy na velký balvan u cesty. Hlava opět velí k ukončení závodu, ale nahlas sám sobě říkám "jak tady můžu závod ukončit, někde v půli kopce, jak se v tomhle stavu dostanu do Libouchce?". Po chvilce přemýšlení a řekněme mírnému zlepšení stavu, si dávám gel. Kousek pod vrcholem tohoto stoupání asi 400m pod Severní Eliščinou skálou je malý bufet. Jako už klasicky do sebe liju studenou kolu, beru půlku pomeranče, čepice do vody a pokračuji ve stoupání. Poslední kopec mi připadal celkem dlouhý, ale vzhledem k tomu, že jsem na tomto místě prvně, nemám tušení jak je to na Sněžník ještě daleko. Na 41 km potkávám opět Filipa, který už má třetí kontrolu na Sněžníku za sebou. V běhu se míjíme a ptám se, jak je to ještě daleko. Odpověď zní "asi 4 km" V ten moment se mi div nepodlomí kolena, malé zatmění před očima a pokračuji dál. Po necelém kilometru dobíhám do obce Sněžník, kde vidím na křižovatce hospodu. Rychlá kontrola vody v lahvičkách, a jelikož nechci před závěrečným výstupem na Sněžník riskovat nedostatek vody, běžím do hospody. U výčepu poručím Birella, kterého vidím v lednici a celého ho obracím do sebe, platím a pokračuji dál. Vodu jsem samozřejmě nedoplnil. Běžím po vrstevnici a náhle cesta mění směr - směr do kopce. Kameny, kořeny, no prostě kozí stezka hadr. Asi kilometrové stoupání na poslední kontrolu trvalo 20 minut. V půlce kopce mi to ještě nadělil nějaký stovkař, ale to už jsem byl ve stavu, že mi bylo všechno jedno. 

Na vrcholu stál fotograf, který zaznamenával poslední kroky výstupu běžců. 45 km v pouštním vedru, bez velblouda, totálně vyčerpaný a mám se tvářit, že jsem jako ok? Později doma z mapy zjišťuji, že onen kopec na Děčínský Sněžník se jmenuje Tvrďák....dál nemám co dodat. Vyloudím ze sebe něco jako úsměv, poslední kroky a jsem na Sněžníku.

Čip do čtečky, kola, meloun, pomeranč a volným pádem se ukládám do jednoho z rozkládacích křesílek, která jsou na kontrole pro závodníky připravena. Zdržuji se necelých 10 minut, doplním vodou, vykoupu čepici a konečně se vydávám zpět do cíle. 

Trasa jde chvilku po vrcholcích skal s nádherným výhledem do krajiny. Pořizuji pár fotek a nějaké to selfíčko na památku. Po chvíli se však cesta, spíš teda kozí stezka, klikatí z kopce až na krátký asfaltový kousek vedoucí zpět přes obec Sněžník. Do cíle zbývá necelých 7 km.

O chvíli později se dostávám opět na malou občerstvovačku v kopci. Už ne kola, ale jen voda, pomeranč a poslední gel a rozhodnutý s touto kombinací závod dokončit se vydávám do posledního tažení. Cesta vede stále z kopce, a i když to není vzhledem k mému stavu vyčerpání nijak závratné tempo, běžím až do cíle. Totálně vyčerpaný dokončuji závod před limitem v čase 8:43'49.  Vracím čip a jdu si sednout ke stolu za Filipem, který už je dávno v cíli. Klobouček před jeho výkonem. Obsadil druhé místo v čase 6:27'49. Chvíli sedíme, povídáme o závodě, ale cítím, že mi tohle ultra dobrodružství dalo pořádně zabrat. Loučím se a jdu se na chvíli natáhnout do auta. Zhruba po hodině odpočinku se vydávám zpět na cestu domů.

S odstupem času, srovnáním si myšlenek, úpravou tréninku, vyhodnocením celého závodu a získáním nemalých zkušeností se rád za rok na LUM zase vrátím. LUM mi dal hodně zkušeností, které doufám dobře zhodnotím do budoucna, abych nebyl zaskočený třeba právě počasím. Jednou zima a déšť, podruhé zase pekelné vedro.  V Ústí a jeho okolí bylo ten den nejtepleji v celé ČR a teplota se na slunci vyšplhala slušně přes 30°C. Celý rok trénuji ve vedru, dešti a sněhu a vše je v pohodě. Přijde den zúčtování a člověk zjistí, kde dělal celou dobu chyby a že není v lidských silách být za všech okolností vždy na 100% připravený.