Tatranská šelma

Nejočekávanější akce letošního roku je tady. Tatranská šelma Ultra, 55 km s převýšením 3100m. První ultra závod, který mi už od počáteční myšlenky zúčastnit se, naháněl strach. 10 až 14 dní před závodem, jsem denně myslel na to, jak tento závod zvládnu, jestli ho vůbec zvládnu. Stále jsem se snažil vymazat si z hlavy náročnost trati, její záludnosti, ale zároveň se těšil, že to bude mé první ultra s takto náročným terénem, který se může rovnat svou náročností jiným evropským závodům. Stále jsem ještě ve svých ultra začátcích, ale vzdálenost 55 km nebyla to, čeho bych se bál.

Praha, Hlavní Nádraží, 7:45 hod. Já, Honza a Lenka nastupujeme do vlaku a vyrážíme směr Poprad. Po v celku klidné cestě vlakem, přestupu na autobus a následné hodinové jízdě jsme dorazili na penzion do Ždiaru. Je něco kolem půl páté odpoledne a konečně bereme za kliku od pokoje, kde máme strávit následující 3 dny. Pěkný útulný pokoj s balkónem a výhledem na Tatry je přesně to, co jsem si představoval. Já s Honzou jsme ubytovaní na penzionu Slovakia, Lenka kousek nad námi v penzionu Pavel, kam také zítra dorazí druhá polovina naší běžecké party Marcel, Šárka, Honza a Tomáš, který má nocleh v tělocvičně, kde je zázemí celého závodu. Po krátkém odpočinku jdeme všichni tři na večeři, a jelikož byla cesta dlouhá a únavná, jdeme po večeři spát.

Po dobrém a vydatném jídle se s partou loučíme a já společně s Honzou a Honzou jdeme do zázemí závodu, které je v místní základní škole. Trochu jiná registrace, než co známe. Nikoho nezajímá, že už máte zaplaceno, nejdřív si dáte panáka Tatran Tea s místním "kamzíkem", který obsluhuje v tu dobu už notně zaneřáděný, provizorní bar. Pak jste teprve připuštěni k registraci, kde dostaneme igelitku se startovním číslem, trikem, mapou a nějakou tou reklamou. Čekáme do 21:00 hod na výklad trati s informacemi k zítřejšímu závodu. Krátký výklad trati, zopakování toho co je v propozicích, proslov člena horské služby a konečně jdeme na kutě.

Sobota 19.8.2017, 5:00 hod. Jak můj, tak Honzův budík zvoní na poplach "vstávejte, je čas, jde se na to". V celku bez potíží oba vstáváme a začíná klasický předzávodní mumraj. Rychlovarná konvice zahajuje veškeré dnešní dění... Kafe, čaj, ovesná kaše, banány, voda, takový základ před každým závodem. 

Do toho kontrola běžeckých batohů, soukání se do běžeckého a to vše v pravidelných intervalech střídání se v koupelně na porcelánovém trůnu 🚽. Krátce po šesté sbíháme od penzionu na hlavní silnici, kde už čeká Marcel. Odjez autobusů na start závodu je v půl sedmé od školy. Vše stíháme a přesně v půl se autobus rozjíždí. Po hodině jízdy vystupujeme v místě startu, který je u bývalé Važecké chaty na místě zvaném Tri studničky. Do staru zbývá necelá půlhodinka. Lehké rozcvičení, protažení, pár fotek na památku a hodina "H" je tady. Matúš Vnenčák, organizátor závodu odpočítává poslední vteřiny 3,2,1... 8:00 hod a je odstartováno.

200 závodníků se vydává na ultra trailové dobrodružství přes Vysoké a Belianské Tatry. Marcel jako vždy vystřelil z prvních pozic, my s Honzou a Tomášem vyrážíme ze zadních řad. Počasí je super, teplota akorát a i když předpověď na odpoledne hlásí déšť, nemyslíme na to. Do šestého kilometru běžím pomalým, zahřívacím tempem a pak začínám mírně zrychlovat. 

U Štrbského plesa doháním Honzu a spolu běžíme až k Popradskému plesu, kde začíná první pořádné stoupání. Stoupání? Největší krpál, který jsem doposud "běžel". 29 zatáček, než jsem se vydrápal nahoru. 535 výškových metrů na 3 kilometrech, masakr masakrů. Honza i Tomáš, kterého jsem pod kopcem dohnal, mi oba hned v úvodu stoupání mizí z dohledu. Hlavu skloněnou k zemi, šlapu krok za krokem a neopovažuji se podívat vzhůru. Po hodinovém výstupu jsem konečně nahoře v Sedle pod Ostrvou. Zastavuji, sahám do batohu pro telefon a pořizuji parádní fotky a nezbytné selfíčko. Škoda, že není čas zůstat déle, výhledy jsou parádní.

Fotky mám a vracím se zpět do závodu. Jsem stále ještě na začátku a Tatranská magistrála čeká. Pokračuji směr Batizovské pleso k druhému kontrolnímu bodu, který je u Sliezského domu. Vydávám se tedy po vrstevnici, kdy je závod veden po avizované tatranské žule. Masivní kamenné bloky táhnoucí se v délce cca 8 kilometrů zdolávám s velkou opatrností. Hned jak jsem vyběhl ze Sedla Ostrvy, začal jsem pociťovat nepříjemné píchání v levém kolenu...zase to samé koleno jako na Krakonošce. Cítil jsem, že čím dál víc zpomaluji, až jsem začal přecházet do chůze. V tomhle stavu, kdy jsem si myslel, že to rozchodím, jsem se trápil asi půl hodiny. Celou dobu si říkám, že to přejde, že je to jen v hlavě, ale bolest se stupňovala a nedovolovala mi pokračovat, tak jak bych si představoval. Věděl jsem, že půl hodiny ztráty pajdáním po obřích šutrech je klíčové a nemusím stihnout třetí kontrolu, kde byla časová brána pěti hodin, abych mohl pokračovat dál v závodu. Opět sahám do batohu, z lékárničky tahám jednu růžovku a čekám, až její účinky začnou působit. Gelová "forte" kapsle se dostává do těla celkem rychle a já cítím, že bolest ustupuje a opět zrychluji. Nic na co bych byl hrdý, ale vím, že bych jinak časovou bránu na třetí kontrole nestihl. Už ztráta půl hodiny tím, že jsem přemýšlel, zda růžovku vzít, nebo ne, byla chybou. Na závod jsem se moc těšil a chtěl jej dokončit, vždyť kdy se zase dostanu do pořádných hor? Bolest kolene je utlumena a já pádím na druhou kontrolu. Dobíhám, doplňuji vodu, půlka pomeranče a jablka, kousek čokolády a pokračuji dál. Pohledem na hodinky zjišťuji, že mám něco málo přes půl hodiny, abych uběhl 6 km. Trasa je sice z kopce, ale pořád jsem v Tatrách a tak je i dost náročná. 

..."jsem v horách, které neznám. Je půl druhé odpoledne, za mnou se ženou černá mračna a od dvou je hlášený silný déšť. Nevím, jak to bude vypadat dál na trase; kde si můžu případně koupit vodu, jestli vůbec. Vím, že se pohybuji ke konci startovního pole a nejspíš poběžím zbytek závodu sám. Z instruktáže si také pamatuji varování horské služby na náročnost seběhu do Monkovej doliny, hlavně v případě, kdy začne pršet."

Po cestě zpět do cíle závodu dostávám zprávu od Šárky, že je Marcel v cíli. Neuvěřitelné, opět brutální výsledek. Na borce, který trénuje na totální placce v okolí veltruského zámku mega výkon, 33. místo v čase 07:48 hod.

Po celou dobu co jsem stál u cíle a čekal na Honzu, dobíhali běžci totálně promáčení a mnozí z nich i poranění. Krev stékající po rukou a nohou některých, nebyla ničím zvláštním. Uvědomil jsem si, že pokračovat dál v závodu z místa, kde jsem byl diskvalifikován, by možná nedopadlo úplně dobře a déšť, který zastihl běžce ke konci závodu, bych chytil mnohem dřív a v plné síle. Mé rozhodnutí dál v závodu nepokračovat se ukázalo jako rozumné a správné. Tomáš, poslední z naší party, který byl na trati, doběhl 5 minut po limitu, který byl 11 hodin, také byl diskvalifikovaný, ale závod dokončil. V době, kdy doběhl, už se pomalu šeřilo a kdybych já býval pokračoval dál, dobíhal bych nejtěžší úsek trati po tmě, což by bylo vzhledem ke stavu tratě v seběhu do Monkovej doliny velmi nebezpečné.

Závod Tatranská šelma hodnotím jako nejtěžší závod, který jsem zatím běžel, i když nedoběhl. Skvělá trať, nádherná příroda, překrásné výhledy. I těch 30 uběhnutých kilometrů jsem si užil a stačily mi k nasbírání cenných zkušeností, které se budou hodit na moje další ultra dobrodružství.

Článek Marcela a Tomáše...doporučuji.