Trailová Závist

Je půlka prosince a já se po několika závodech série RunTour a Night Run, které jsem si ve svém prvním běžeckém roce vyzkoušel, chystám na úplně první, čistokrevný, trailový závod. Shodou okolností se jedná o 1. ročník tohoto závodu a jelikož ho mám skoro za barákem, tak nebylo nad čím přemýšlet a hned po spuštění registrace jsem se společně s kamarádkou Lenkou přihlásil. Je to přibližně rok co se běhání věnuji a Trailová Závist prověří moje roční úsilí. Délka závodu je 17 km s převýšením lehce přes 600 m.

Závod jako je Závist jsem ještě nikdy neběžel a tak trochu v myšelnkách tápu 🤔, co od toho mám vlastně čekat. Svým způsobem si ani moc nedokážu představit jestli avizovaných 600 m převýšení je na 17 km trati hodně nebo málo. Celý rok popobíhám v okolí Modřanské rokle a cyklostezek v Braníku a vůbec jsem nevěděl, že mám kousek od Hodkoviček takové parádní běžecké "hřiště".

Na závod jsem se tedy vypravil s Lenkou a také jsem tam poznal Honzu. Na půlku prosince byla celekm přijatelná teplota 8°C, ale pocitově se zdálo, že je mnohem míň. Startovalo se od volejbalového hřiště v obci Lhota, nedaleko Dolních Břežan.

Start závodu byl naplánován na 10:00h, ale vzhledem k velkému zájmu a naplnění kapacity se nestíhalo odbavovat běžce u registrací. Po 15 minutách zpoždění startujeme a 287 běžců letí ulicí Keltská směrem k rozcestí Hradiště, kde trasa uhýbá mírně vpravo a z kopce okolo Hálkova pomníku až na samotné dno Břežanského údolí k mini Zoo. Zatím se mi běží dobře, vždyť to byl taky kousek po rovině a pak z kopečka 🙂. Od od Zoo se však situace začíná výrazně měnit a na řadu přichází nejdelší stoupání celého závodu. Vzpomínám si jak mi týden před závodem radil zkušenější kamarád, ať kopce neběhám, šetřím síly a snažím se je spíš svižněji vyjít. Vidím Honzu 👀 jak běží do kopce a tak rada nerada, letím co mi síly stačí a do chůze přecházím až v jeho druhé třetině, kdy už jsem díky několika vrstvám oblečení totálně zpocený, je mi strašné vedro 🤯 a sotva popadám dech. Konečně mám kopec za sebou, míjím Arcibiskupský altán a pokračuji dál. Chvíli se cesta klikatí v okolí vrcholu Hradiště a znova letíme z kopce až na dno Károvského údolí. Zde uhýbá trasa dvakrát ostře doleva a opět stoupáme úvozem, kde mi napadané listí dosahuje skoro až ke kolenům. Vyšlapu úvozem na kopec, krátká lesní cesta, která stále ještě ve stoupání přechází v asi 200 metrový asfaltový úsek. Na hranici obce Zálepy opět uhýbám na lesní cestu a po vrstecnici bežím směrem k železniční zastávce Jarov. Ještě, než se dostanu k zastávce, musím zdolat celkem náročný technický seběh po ostrých skalách ⛰. Kupodivu jsem seběh ustál bez úhony 🙂. 

Od tunelu v blízkosti železniční stanice Jarov začínám zase pozvolna stoupat až k úpatí dalšího kopce, vedoucího na vrchol k rozcestí Zvole - Ohrobská. V tomto stoupání už začínám cítit, že toho mám plné zuby 😬 a budu rád, když uvidím 🏁. Scénář nahoru a dolů se opakuje ještě dvakrát, ale to už jsem ve stavu, kdy se snažím závod za každou cenou dokončit.

Tento závdou mi jasně ukázal co znamená 600 výškových metrů na 17 km trati, ale hlavně také to, že je toho ještě hodně co nevím a na čem musím do budoucna pracovat, abych byl schopný takové závody běhat a nebyl vyřízený jako po dokončení kopečků na Závisti 🙂.