Zimní běh na Blaník

Po nedávné předvánoční akci na Závisti jsem se tentokrát přihlásil na první závod letošního roku a to rovnou na půlmaraton. Pro někoho nejspíš už dávno běžná distance, ale já budu mít svou půlmaratnoskou premiéru a navíc s výběhem na Blaník🙂. Doposud jsem neběžel nic delšího, něž byla prosincová Závist, ale vzhledem k tomu, že celkem velká část závodu na Blaníku je po silnici, nečekám, že to bude technicky tak náročné a vyčerpávající jako to bylo na Závisti.

Na závod se vypravuji společně s Honzou, kterého jsem poznal na prosincové akci. Do Vlašimi, kde je v areálu místního zámku start závodu přijíždíme asi dvě hodiny předem. Vyzvedáváme si registrace a jdeme do nedaleké cukrárny na ranní kávu ☕️🙂. Teplota venku je -3°C a tak nám cukrárna poskytuje dostatečný úkryt před mrazem ❄️. Vzhledem k tomu, že je sobota, navíc celkem brzy ráno, plní další místa v cukrárně jen přijíždějící běžci. Necelou hodinu před startem se jdeme převléct do běžeckého a po krátkém protažení ještě sedíme v teple nastartovaného auta. Opět, stejně jako na Závisti přemýšlím, jak moc se mám navléct, ale vzhledem k mínusovým teplotám docházím k závěru, že navrstvené oblečení bude dostačující a tak akorát. 

V 10:00h je odstartováno a dav běžců se vydává přes zámecký park k silnici, která vede k úpatí Blaníku. Honzu ztrácím z dohledu než vyběhneme z parku a tak už svou pozornost soustředím jen na sebe. Všímám si také bosého běžce v sukni 😲 a v duchu si říkám jestli je tohle v takovém počasí vůbec možné 🤔. Později se dozvídám, že se jedná o Tomáše Zahálku, propagátora bosého běhu a chlapa, který prostě místo kalhot nosí kilt 😀. Až pod Blaník, kam je to přibližně 8 km po silnici běžím v pohodě. Pod úpatím kopce je občerstvovačka, kde si beru kelímek teplého čaje a čtvereček čokolády, který se snažím rozpustit v puse. Vbíhám na lesní cestu a pouštím se z kopečka až k potoku, kde se hned po přeběhnutí dřevěného mostku cesta zvedá a aniž bych to v tu chvíli tušil, vede už jen stále směrem vzhůru až na vrchol Blaníku k rozhledně. 

Chvilku se ještě snažím běžet, ale kopec se čím dál víc zvedá a tak přecházím do chůze. Začínám pociťovat příval tepla a než se vyplazím na vrchol dojde mi, že vrstev oblečení je opět víc, než by bylo potřeba. Splavený jako 🐖 dobývám vrchol, který však hned padá oklikou zpět k silnici, kde jsem do lesa vbíhal. Na vrcholu ještě vyloudím úsměv na fotografa a spouštím se z kopce dolů. 

V cíli už docela dlouho čeká Honza, který mi podává teplý čaj. V rychlosti se ho snažím vypít a jít se převléknout do suchého oblečení. Musím přiznat, že volba oblečení byla naprosto tragická 🙁. Po doběhu jsem mohl ždímat rukávy, kolik v nich bylo vody. Mimo spodní vrstvy, která by v kombinaci s jiným oblečením asi fungovala dobře, byla střední a svrchní vrstva houba, která vše co tělo vyprodukovalo zadržovala. Divím se, že jsem závod neodmarodil, ale každopádně doufám, že moje první půlmaratonská zkušenost je velkým ponaučením, jak se do budoucna na závody v chladném počasí připravovat. Závod jako takový se mi moc líbil a i když bylo asfaltu celkem dost, rád se za rok na Blaník vrátím 🙂.